Some days are better than others

Vedete-li domácnost o jednom a půl člověku, můžete se sice tvářit jako hrdinný statečník…pravdou ale stejně zůstává, že některé dny jsou opravdu složité. A některé ne až tak moc :o)

Dnešek byl jedním z těch lepších a protože se už chýlí ke konci a tak se (ťuk ťuk ťuk) snad nedá již zakřiknout, můžu si o něm trochu ublognout.

Hned ráno jsem mohla s klidným svědomím vyhovět Jeníkově každodenní žádosti o to, abychom do školky jeli autem a ne metrem…do karet mu totiž hrálo probíhající blokové čištění a tudíž nutnost auto tak jako tak přeparkovat. Cesta proběhla tentokrát velice hladce – zřejmě díky Blance, která opravdu není tunel, ale pekelná díra, do které se ve špičce z mého směru absolutně nedá najet, aby se z ní následně nedalo dokonce ani nijak rozumně vyjet. Uvolnila mi ale ranní dopravu po povrchu a odpoledne ji mohu dokonce mimo špičku celkem pohodlně projet cestou zpět domů. Předání J do školky proběhlo hladce…dokonce se tam těšil…a tak se mi hned odcházelo do práce s lehčím srdcem :o) Svoji práci jsem dnes stihla…sice s jazykem na vestě a bez pauzy na oběd, ale stihla…takže se nemusím bát, že hned zítra ráno zahynu pod hromadou papírů, která se na mě v nestřeženém okamžiku sesune. Vyzvednutí ze školky proběhlo rovněž hladce a J dokonce neměl nudli jako štrudli (napsala bych naše rodinné rčení „nudli jako cikán šálu“ ale nenapíšu, abych náhodou nebyla nařčena z rasismu!), ani se nezmítal kašlem….obojí reálně hrozilo, protože jsem ho jako správná krkavčí matka (a hlavně breadwinner, kterému visí na krku půlroční uzávěrka) vrátila do školky hned první den, kdy se toho zdál po nemoci být alespoň trochu schopný.

Tomu říkám sukces!

Cestou domů mě J přemluvil (nedalo mu to moc práce, protože jsem měla taky hlad) na průjezd stanicí rychlého občerstvení…ano, už zase, volejte sociálku! :o)

Domů jsme tedy oba dorazili poměrně dobře naložení a obratem vyrazili do parku na kaštany, hřiště, házení kamenů do Rokytky a za dalšími, podobně sofistikovanými zábavami. Cestou domů už jen malý nákup (měli Roasted Seaweed…nevím, jestli se tolik štěstí najednou dá vůbec unést!)…a potom ještě „maminko musíme na kafíčko!“ Věřte nebo ne, opravdu je z naší dvojice J ten, který se dožaduje návštěvy oblíbené kavárny za rohem…a já se tedy nikdy příliš nebráním.  Geny totiž nevyčůráš a tak v sobě J holt nese nepopiratelný zárodek kavárenského povaleče (po kom to asi může mít! :o).

„Kafíčko“ znamená hrnek mléčné pěny pro J a dvojka moc dobrého červeného pro mě…uznejte, kdo by se tomu ubránil!

No a doma už jen koupání, večeře a pohádka před spaním...mellow :o) Já sice ještě zalehnout nemůžu...protože ty domácí resty za mě prostě nikdo nedožene…holt si k tomu žehlení ale pustím Hvězdné války, naliju ještě jednu sklenici červeného a otevřu ty grilované mořské řasy…a ono to půjde :o)

Dnešní post postrádá hluboké morální ponaučení i moje běžné životní bizarní příhody (kterých mám jinak dostatek…v poslední době zejména pracovních…bohužel se ale musím autocenzurovat, protože náhoda je blbec a někdo nás živit musí)…jen jsem chtěla vyslat zprávu/přání k Všehomírovi, že takhle bych se tedy klidně měla každý den! :o)