Some days are better than others

Vedete-li domácnost o jednom a půl člověku, můžete se sice tvářit jako hrdinný statečník…pravdou ale stejně zůstává, že některé dny jsou opravdu složité. A některé ne až tak moc :o)

Dnešek byl jedním z těch lepších a protože se už chýlí ke konci a tak se (ťuk ťuk ťuk) snad nedá již zakřiknout, můžu si o něm trochu ublognout.

Hned ráno jsem mohla s klidným svědomím vyhovět Jeníkově každodenní žádosti o to, abychom do školky jeli autem a ne metrem…do karet mu totiž hrálo probíhající blokové čištění a tudíž nutnost auto tak jako tak přeparkovat. Cesta proběhla tentokrát velice hladce – zřejmě díky Blance, která opravdu není tunel, ale pekelná díra, do které se ve špičce z mého směru absolutně nedá najet, aby se z ní následně nedalo dokonce ani nijak rozumně vyjet. Uvolnila mi ale ranní dopravu po povrchu a odpoledne ji mohu dokonce mimo špičku celkem pohodlně projet cestou zpět domů. Předání J do školky proběhlo hladce…dokonce se tam těšil…a tak se mi hned odcházelo do práce s lehčím srdcem :o) Svoji práci jsem dnes stihla…sice s jazykem na vestě a bez pauzy na oběd, ale stihla…takže se nemusím bát, že hned zítra ráno zahynu pod hromadou papírů, která se na mě v nestřeženém okamžiku sesune. Vyzvednutí ze školky proběhlo rovněž hladce a J dokonce neměl nudli jako štrudli (napsala bych naše rodinné rčení „nudli jako cikán šálu“ ale nenapíšu, abych náhodou nebyla nařčena z rasismu!), ani se nezmítal kašlem….obojí reálně hrozilo, protože jsem ho jako správná krkavčí matka (a hlavně breadwinner, kterému visí na krku půlroční uzávěrka) vrátila do školky hned první den, kdy se toho zdál po nemoci být alespoň trochu schopný.

Tomu říkám sukces!

Cestou domů mě J přemluvil (nedalo mu to moc práce, protože jsem měla taky hlad) na průjezd stanicí rychlého občerstvení…ano, už zase, volejte sociálku! :o)

Domů jsme tedy oba dorazili poměrně dobře naložení a obratem vyrazili do parku na kaštany, hřiště, házení kamenů do Rokytky a za dalšími, podobně sofistikovanými zábavami. Cestou domů už jen malý nákup (měli Roasted Seaweed…nevím, jestli se tolik štěstí najednou dá vůbec unést!)…a potom ještě „maminko musíme na kafíčko!“ Věřte nebo ne, opravdu je z naší dvojice J ten, který se dožaduje návštěvy oblíbené kavárny za rohem…a já se tedy nikdy příliš nebráním.  Geny totiž nevyčůráš a tak v sobě J holt nese nepopiratelný zárodek kavárenského povaleče (po kom to asi může mít! :o).

„Kafíčko“ znamená hrnek mléčné pěny pro J a dvojka moc dobrého červeného pro mě…uznejte, kdo by se tomu ubránil!

No a doma už jen koupání, večeře a pohádka před spaním...mellow :o) Já sice ještě zalehnout nemůžu...protože ty domácí resty za mě prostě nikdo nedožene…holt si k tomu žehlení ale pustím Hvězdné války, naliju ještě jednu sklenici červeného a otevřu ty grilované mořské řasy…a ono to půjde :o)

Dnešní post postrádá hluboké morální ponaučení i moje běžné životní bizarní příhody (kterých mám jinak dostatek…v poslední době zejména pracovních…bohužel se ale musím autocenzurovat, protože náhoda je blbec a někdo nás živit musí)…jen jsem chtěla vyslat zprávu/přání k Všehomírovi, že takhle bych se tedy klidně měla každý den! :o)

It's not shit on my forehead!

Slyšela jsem, že existují matky, které svým potomkům splní co jim na očích uvidí. Přestože takové chování považuji za cestu do horoucích pekel...protože malí teroristé se dobitých pozic vzdávají jen velice neochotně...dnes jsem sama sebe velice překvapila, když jsem se v jednu takovou agilní matku (doufám že jen dočasně) proměnila.

Na Jeníkovu žádost o "veuký čokoádový dout" ke svačině jsem totiž neodpověděla (jako obvykle, když po mě požaduje něco, co je buď úplně nesmyslné, nebo na co mi prostě už nezbývá ani kousek energie) něco o tom, jestli se náhodou nezbláznil...dokonce jsem ho ani nepožádala, ať si žádost schová pro tatínka :oD

Naopak jsem zajásala, jaký že je to báječný nápad a šla se podívat, jestli na takovou hurá akci máme doma všechny potřebné suroviny. Já...osoba, která peče dort maximálně jednou ročně (Jeníkovi k narozeninám...které měl zatím všehovšudy dvakrát!)...a jinak za vrchol domácího pečení považuje perník z krabice! Svoje výchovné i kulinářské principy jsem tak snadno zradila z jednoduchého důvodu - kvůli už dva dny trvajícímu nedobrovolnému domácímu vězení. 

Není to tak, že by mi Jeník zakázal vycházky, kvůli pozdnímu příchodu z večírku, nebo kvůli tomu, že (už zase!) dostal k večeři kaši...J se totiž zachoval daleko rafinovaněji a pořídil si rýmu, kašel a teplotu.   

Dnes odpoledne už mi začaly docházet nápady, jak Jeníka udržet v alespoň relativním klidu a zároveň ho...tedy v ideálním případě nás oba...i zabavit. Představa, že budu muset ještě jednou číst "o traktorovi", nebo (byť jen z vedlejší místnosti) uslyším znělku z Prasátko Pepa mi vháněla slzy do očí!  A tak jako se tonoucí chytá stébla, já se chytla nápadu na pečení dortu. Moc by mě zajímalo, jestli někde na světě žije někdo, kdo je podobně nepoučitelný jako já, nebo jestli jsem v tomhle ohledu unikát.

Nicméně nemohu tvrdit, že bychom se nezabavili....já například budu zabavená ještě minimálně na část dnešního večera. Jeník totiž pomáhal jako o život a tak máme čokoládu úplně všude. Ne, vy mě nechápete....myslím ÚPLNĚ VŠUDE! 

Nikdy...NIKDY se neotáčejte ani na vteřinu zády k míse čokoládového těsta, dítěti a mixéru!

Anyhow...always look on the bright side of life...celý byt voní po čokoládě, já voním po čokoládě, J voní po čokoládě a dokonce už jsem mu ji dostala z vlasů i uší!

Dort se překvapivě velice povedl...je to skoro takový domácí Sachr...a 50% naší domácnosti se ho odmítá byť jen dotknout. Ano, kontakt s hotovým dortem odmítá J...ne, nechápu jak jsem mohla opomenout, že J dorty nejí (žádné!) a nekonečně naivně jásat, že se rozhodl rozšířit svůj velice limitovaný jídelníček...a ano, TEĎ už vím, proč tak najednou o dort žádal.

Shodou okolností večer nakonec ještě došlo na jeden díl Prasátka Pepa...na díl, kde ta malá růžová zrůda DOSTALA OD MAMINKY KE SVAČINĚ ČOKOLÁDOVÝ DORT! To je ach jo...

Nikdy bychom neměli, bez bábovky neděli! :o)

Dny kdy jsem s Jeníkem mohla trávit nekonečné (místy opravdu NEKONEČNÉ!) množství času jsou už sečteny, proto jsme dnes vyrazili lovit bobříka společně kvalitně stráveného času (čti na nedělní výlet). Cílem cesty byla…s Jeníkovým laskavým svolením („Pojedeme na tlaktůlky, hulá!“) Farma Park Soběhrdy. Kdybych si pamatovala, kdo mi tohle místo doporučil, byla bych mu vřele poděkovala…myšleno opravdu a bez ironie! :o)

Těžko posoudit, který z nás byl z výletu nadšenější! Farma je na opravdu krásném místě a obecně je to podle mého názoru hodně povedený projekt. Pro městské děti téměř geniální…a já bych tam koneckonců vyrazila docela ráda i jako bezdětný městský dospělec a bavila se tam i tak královsky….nicméně přiznávám, že já asi nebudu tím správným mainstreamovým měřítkem (takže bezdětní ať raději berou moje doporučení s rezervou :o).

Odpoledne se nám tedy velmi vyvedlo - krmili a hladili jsme různé zvířectvo (škála má rozpětí od králíků po velbloudy), nechali se pokousat koněm (oba, protože - „co řveš, vždyť ten kůň přece nekouše“, uklidňovala jsem plačícího Jeníka…načež se mi to zvíře, při praktickém dokazování mého tvrzení, příšerně zakouslo do prstu…aneb matka nemá vždycky pravdu!), dlaně nám jazykem ošmirgloval jakýsi exotický typ obřího skotu, svezli jsme se místním „taxi“ (golfovým vozíkem),  zakoupili a na ohništi opekli špekáček (jeden, protože jsem naivně očekávala, že se se mnou Jeník rozdělí!), J neuvěřitelně dlouho řádil na trampolínách, dřevěných prolejzačkách a různých typech plastových traktorů...prostě idyla narušená pouze dvojím pláčem (když ho, jak už jsem zmínila, kousl kůň…a když se na něj zřítila věž z dřevěných kvádrů…protože „nestav to tak vysoký, fouká vítr a sfoukne ti to na kebuli“...“neboj maminko, já jsem slašně opatlný“…jenže tu a tam matka prostě pravdu má).

J celý program doprovázel tím, že téměř nepřetržitě svačil. Donutil mě zakoupit kdejaké občerstvení a zároveň zlikvidoval i naše vlastní svačinové zásoby, které jsem (ninja style!) do areálu propašovala já. Přesto si mě ale začal v autě cestou zpět hladově přeměřovat, proto jsem (sociální pracovnice a biomatky přestávají číst právě TEĎ) v sebezáchovném pudu projela nouzově drive through stanicí rychlého občerstvení. Domů jsme dojeli právě tak na koupání, při kterém J poměrně přesvědčivě tvrdil, že už nemá hlad a další večeři nechce…aby pak těsně před uložením (už velmi kožený a napůl spící) s pláčem a tónem týraného dítěte volal „kde je moje večeže?!“…takže ještě poměrně vydatně povečeřel. Kdybych se přestala ozývat a už jsme se neviděli, tak mě to dítě snědlo!

Ve skutečnosti ho trochu podezřívám, že si o víkendu dělá zásoby na dny všední - školkodocházkové. Ve školce totiž bere zlehka na milost pouze obědy, dopolední i odpolední svačiny ovšem bojkotuje. Minulý týden si mi pančitelka dokonce stěžovala, že po ní J hodil buchtu! Musím se se studem přiznat, že navození pohoršené, výchovně přísné tváře a reakce mě stálo značné úsilí :o)

Ve skutečnosti jsem totiž myslela na to, že mě vlastně docela těší, že se můj syn už v raném věku profiluje jako (podle doktora Vlacha) člen skupiny třetí, která se nevydrží v kavárně na mísu koblih dívat celé dopoledne, ba ani nevystačí s pouhou představou o tom, co by se stalo, kdyby začal koblihami přítomné bombardovat…no a dál už to znáte :o)

Prvni skolkovy den

Prvni skolkove-pracovni den za nami...rada bych rekla, ze zdarne...lhani mi ale nikdy moc neslo. Jenik se zpocatku tvaril statecne az natesene, coz mu vydrzelo presne do okamziku, kdy ztratilo nervy nekolik dalsich novacku. Nevim, jestli jsem kdy videla tolik intenzivne placicich deti pohromade...dokonce i obligatni veseni se na nohy odchazejiciho rodice probehlo. Priznavam, ze se mi jeste doted neprestaly trast ruce...nejsem Hrdy Budzes, ale uplne obycejna sralbotka! :)

Prestoze tomu ranni situace ani vzdalene nenasvedcovala, Jenik prvni den prezil...dokonce ani nevydrzel cely den plakat (ikdyz podle svedectvi pancitelek snahu mel!)..protoze je to ale chlapec zasadovy, dodrzel svoje tvrzeni, ze bude ve skolce "stuasne zlobit!". Nejenze za cely den demonsteativne nepozrel sousto, bojkotoval dokonce i tekutiny a jakoukoli aktivitu ve smeru samostateho oblekani/svlekani/obouvani...kdyz se ho pancitelky statecne pokousely k cemukoli z vyse zmineneho premluvit, nevahal se s nimi prat. Jenik...a co vic ani pancitelky!!!...prekvapive nevypadaji, ze by na nich prvni den zanechal dozivotni nenapravitelne nasledky...byla bych rada, kdybych to same mohla rict i o sobe! 

Pancitelky maji muj hluboky obdiv...radeji bych pracovala leta jako mluvci naseho soucasneho prasidenta, nez byla pouhy jeden den pancitelkou v materske skole! :-O

Hned zitra tento obdiv promenim do cokoladove bonboniery pro kazdou z nich...mimo jine i v nadeji, ze jim cukrem uklidnene nervy zabrani udusit moji nezvedenou ratolest polstarem. To mi pripomina, ze se cela tahle hruza bude zitra opakovat...ufff...takze zatim sbohem, je cas na Aperol!!!