Nikdy bychom neměli, bez bábovky neděli! :o)

Dny kdy jsem s Jeníkem mohla trávit nekonečné (místy opravdu NEKONEČNÉ!) množství času jsou už sečteny, proto jsme dnes vyrazili lovit bobříka společně kvalitně stráveného času (čti na nedělní výlet). Cílem cesty byla…s Jeníkovým laskavým svolením („Pojedeme na tlaktůlky, hulá!“) Farma Park Soběhrdy. Kdybych si pamatovala, kdo mi tohle místo doporučil, byla bych mu vřele poděkovala…myšleno opravdu a bez ironie! :o)

Těžko posoudit, který z nás byl z výletu nadšenější! Farma je na opravdu krásném místě a obecně je to podle mého názoru hodně povedený projekt. Pro městské děti téměř geniální…a já bych tam koneckonců vyrazila docela ráda i jako bezdětný městský dospělec a bavila se tam i tak královsky….nicméně přiznávám, že já asi nebudu tím správným mainstreamovým měřítkem (takže bezdětní ať raději berou moje doporučení s rezervou :o).

Odpoledne se nám tedy velmi vyvedlo - krmili a hladili jsme různé zvířectvo (škála má rozpětí od králíků po velbloudy), nechali se pokousat koněm (oba, protože - „co řveš, vždyť ten kůň přece nekouše“, uklidňovala jsem plačícího Jeníka…načež se mi to zvíře, při praktickém dokazování mého tvrzení, příšerně zakouslo do prstu…aneb matka nemá vždycky pravdu!), dlaně nám jazykem ošmirgloval jakýsi exotický typ obřího skotu, svezli jsme se místním „taxi“ (golfovým vozíkem),  zakoupili a na ohništi opekli špekáček (jeden, protože jsem naivně očekávala, že se se mnou Jeník rozdělí!), J neuvěřitelně dlouho řádil na trampolínách, dřevěných prolejzačkách a různých typech plastových traktorů...prostě idyla narušená pouze dvojím pláčem (když ho, jak už jsem zmínila, kousl kůň…a když se na něj zřítila věž z dřevěných kvádrů…protože „nestav to tak vysoký, fouká vítr a sfoukne ti to na kebuli“...“neboj maminko, já jsem slašně opatlný“…jenže tu a tam matka prostě pravdu má).

J celý program doprovázel tím, že téměř nepřetržitě svačil. Donutil mě zakoupit kdejaké občerstvení a zároveň zlikvidoval i naše vlastní svačinové zásoby, které jsem (ninja style!) do areálu propašovala já. Přesto si mě ale začal v autě cestou zpět hladově přeměřovat, proto jsem (sociální pracovnice a biomatky přestávají číst právě TEĎ) v sebezáchovném pudu projela nouzově drive through stanicí rychlého občerstvení. Domů jsme dojeli právě tak na koupání, při kterém J poměrně přesvědčivě tvrdil, že už nemá hlad a další večeři nechce…aby pak těsně před uložením (už velmi kožený a napůl spící) s pláčem a tónem týraného dítěte volal „kde je moje večeže?!“…takže ještě poměrně vydatně povečeřel. Kdybych se přestala ozývat a už jsme se neviděli, tak mě to dítě snědlo!

Ve skutečnosti ho trochu podezřívám, že si o víkendu dělá zásoby na dny všední - školkodocházkové. Ve školce totiž bere zlehka na milost pouze obědy, dopolední i odpolední svačiny ovšem bojkotuje. Minulý týden si mi pančitelka dokonce stěžovala, že po ní J hodil buchtu! Musím se se studem přiznat, že navození pohoršené, výchovně přísné tváře a reakce mě stálo značné úsilí :o)

Ve skutečnosti jsem totiž myslela na to, že mě vlastně docela těší, že se můj syn už v raném věku profiluje jako (podle doktora Vlacha) člen skupiny třetí, která se nevydrží v kavárně na mísu koblih dívat celé dopoledne, ba ani nevystačí s pouhou představou o tom, co by se stalo, kdyby začal koblihami přítomné bombardovat…no a dál už to znáte :o)